Putování na Bitvu tří císařů

Vstali jsme časně ráno do mrazivého prosincového jitra. Věděli jsme, že nás čeká strašlivá bitva, ve které padne mnoho tisíc mužů a další z nich skončí zranění či v zajetí. Stáli jsme mlčky na zastávce u ZOO a očekávali příchod dalších odvážlivců, kteří vykročí s námi směrem ke Slavkovu. Nikdo příliš nemluvil a zahloubán do sebe přemýšlel, zda právě jemu se podaří uniknout střelám a šavlím nepřátel. Stáli jsme mlčky, zkřehlí zimou a proklínali osud dobrodruhů. Znovu a znovu jsme si kontrolovali nezbytné části výstroje, dotahovali řemínky na tornách, šněrovali boty a připínali polní láhve, protože každé opomenutí zdánlivé maličkosti se nám později může zle nevyplatit. Pláštěnky, svačiny, láhve s čajem a lístky na tramvaj jsme ale měli všichni, takže jsme vyrazili….

Přijeli jsme na hlavní nádraží. Věrni názvu akce, kterou jsme označili jako “Putování na Bitvu tří císařů”, jsme pohrdli kyvadlovou dopravou pendlující se změkčilými Brňany na Rohlenku a zpět a vyrazili trolejbusem do Šlapanic, odkud jsme pokračovali pěšky. Brzy jsme došli na vrchol Žuráně, odkud Napoleon 2. prosince roku 1805 řídil svoji vítěznou bitvu proti rakousko-ruským spojencům. Vlály zde již vlajky všech tří mocností a kromě železné desky znázorňující tehdejší rozložení jednotek zde byli i stopy včerejšího ohně, který tu plál podobně jako na dalších významných místech v krajině. Chvíli jsme si tu odpočali a podle znázorněného rozpoložení vojenských jednotek jsme se strategicky rozhodli k další cestě do Tvarožné. Přišli jsme sem od severu a vpadli tak překvapeným pořadatelům do zad. Nebylo nám to ale nic platné a stokorunové vstupné jsme stejně museli zaplatit. Vydali jsme se ještě na prohlídku Tvarožné. Tady jsme konečně pochopili co znamená tolik používaný pojem “globální vesnice”. Francouzští, ruští a rakouští vojáci se tu v družné zábavě prodírali davy Čechů a společně si krátili čas u stánků s moravským svařeným vínem a ostravskými klobásami. Nikde ani náznak nepřátelství, nevraživosti, zášti, ale naopak usměvavé mastné tváře culící se do objektivů fotoaparátů a videokamer. Culili jsme se také, protože uniformy kolemjdoucích byli naprosto dokonalé a propracované do nejmenšího detailu. Atmosféra skutečně připomínala vojenské ležení, pouze s tím rozdílem, že dříve byla přítomnost vojska pro vesnici spíše pohromou, zatímco dnes se role otočili a vesničané-stánkaři nepřetržitě plenili  peněženky vojáků i návštěvníků. Konstatovali jsme, že válka je obchod se smrtí a buřty.

Šli jsme zaujmout postavení pod vrcholem Santonu na pole orné, nyní válečné. Postavili jsme se za červenobílou pásku s přesvědčením lidí, kteří se nechtějí do ničeho plést a raději počkají jak to dopadne. Vyhraje Napoleon, nevyhraje…? S uspokojením jsme zjistili, že větu ”Vítáme Vás přátelé!”, dokážeme říct ve všech třech jazycích, takže ať to dopadne jakkoli, pro nás to snad dopadne dobře.

Ve 13:00 hod. začala bitva moderovaná ze všude přítomných ampliónů. Na protějších stranách vyhrazené arény (pole) se proti sobě postavili, teď již opět znepřátelené, jednotky. Započala kanonáda až se půda otřásala a v okolních vesnicích pohlíželi lidé na kalendáře, není-li už Silvestra. Kdo měl pušku či kanón, ten střílel. Vojáci však posilnění svařeným vínem či roční pauzou a zanedbaným tréninkem špatně mířili. Na žádné z bojujících stran nepadl k zemi, snad ze strachu z mazlavého bláta, ani jeden voják. Před našima očima pak postupně defilovali různé vojenské jednotky, předstírající taktické manévry. Občas došlo i k boji zblízka, vystřídaném ústupy, přesunem a nabíjením kanónů, doprovázeným rychlými a úsečnými povely. Po válečném poli kroužili i ojedinělí jezdci na koních, přivážející nové rozkazy. Celková iluze bitvy byla narušována pouze fotoaparáty a videokamerami vojáků, kteří občas přestávali bojovat a dokumentovali svá hrdinství i pestrost uniforem spolubojovníků. Vtom jeden z tisícovky bojujících vojáků zavrávoral avšak dříve než padnul k zemi, byl zachycen svými spolubojovníky a odnesen na nosítkách k felčarovi. Po několika minutách byl odnesen i voják z druhé bojující strany. Asi 15 minut před koncem tedy bylo skóre 1 : 1.

Zdali Napoleon toho dne u Slavkova slavně zvítězil však nevíme, protože našim malým dobrodruhům, ale i nám, začala být po hodině stání taková zima, že jsme se rozhodli k předčasnému odchodu. Došli jsme pěšky až do Brna, tentokráte přes Podolí do Staré Líšně a odtud odjeli změkčile autobusem. Válka je hrozná věc, zvlášť v zimě.

Ještě jsem Vám zapomněl napsat, že když jsme scházeli ráno ze Žuráně, našla Šakalice ležet u cesty mrtvou sovu pálenou. Neležela tam patrně dlouho, protože nebyla ztuhlá. Nebylo na ní patrné žádné poranění, takže jsme se o příčinách její smrti mohli jen dohadovat. Měli jsme tak ojedinělou příležitost si tohoto, ve dne nevídaného lovce, pořádně prohlédnout. Zjistili jsme, že má na noze kroužek a protože jde zároveň i o chráněný druh, začali jsme mít nejasnou představu, že se takový nález “někam” hlásí. Zkusili jsme intuitivně Policii ČR, kterou jsme svým nálezem poněkud zaskočili, a to jak v Brně, tak ve Vyškově. Po dlouhém telefonování jsme se spojili se Zoologickou zahradou v Brně - Bystrci, která nás odkázala na ochránce přírody s příznačným jménem Zajíček. Ten nám za nápad nález ohlásit vřele a s nadšením poděkoval. Řekli jsme mu číslo kroužku a on nám slíbil, že do tří týdnů zjistí o uhynulé sově všechny podrobnosti. Jakmile budeme vědět, kdy byla sova okroužkovaná, odkud se sem dostala, jak je stará apod., určitě Vám to sem napíšeme.

Na další akci Klubu dobrodruhů se zatím těší
Rupík

K přihlášení na akce lze využít on-line přihlášku.Pro zaslání e-mailu můžeš využít také formulář na stránce s kontakty.